Tomáš Dittrich: Mluvit o hříchu druhého je tabu. Je to ale biblické?

Taky o nikom neřekneme nic negativního. Mluvit o hříchu druhého je tabu. Když první dva čeští prezidenti cizoložili, křesťané nejenže o tom nemluví, ale dokonce tě napomenou, abys o tom taky nemluvil.

Když jsem nedávno chtěl jedné své blízké příbuzné vyprávět politický vtip, napomenula mě, abych jí žádný takový vtip neříkal. Zřejmě měla strach, že bych tím zhřešil a že bych ji tím pohoršil.

Taková korektnost vychází z Písma, které společnosti/společenství pomáhá udržovat zdravé vztahy a které hájí osobní důstojnost každého jednotlivce. Na druhou stranu jde ale naše dnešní křesťanská korektnost často tak daleko, že jsme útlocitnější než Písmo. Ježíš se o Herodovi vyjádřil ironicky (šlo o celkové velmi negativní hodnocení jeho osobnosti i politiky), Pavel urazil celý národ, když se přihlásil k výroku, že Kréťané jsou lháři a lenoši (Tt 1,12; že to jsou hovada, říká Pavel jen v kralickém překladu) nebo cynicky zavtipkoval na účet místní skupiny křesťanů, kteří hájili nutnost obřízky (Ga 5,12). Kdyby byl Ježíš nebo Pavel členem některého z našich sborů, mohl by se s podobnou vyřídilkou dostat do problémů.

Pavla bychom u nás pravděpodobně napomenuli i za pomluvu, když Galatským křesťanům napsal o ostudném pokrytectví apoštola Petra (Ga 2,11–14), jen bychom nesměli vědět, že to byl apoštol a že je to napsané v Bibli. Vytvořili jsme si svá pravidla, která jsou „křesťanštější“ než Bible sama. Písmo je totiž nebývale otevřené, pokud se píše o hříších. Na jednu stranu tam nalézáme diskrétní pravidla, kdy nesmíme o něčím hříchu mluvit s nikým dříve než s křesťanem, který ho spáchal, a ani pak hřích nesmíme zveřejnit jinak než na základě určitých dalších pokynů, na druhé straně však Starý i Nový zákon obsahují plno kritických poznámek nejen na adresu špatných, ale i dobrých politiků a duchovních.

Když se o věcech, o kterých by se mluvit mělo, nemluví, vede to lidi k tomu, aby šířili drby.

Pavel se proti biblickým pokynům neprohřešil. Vždyť v Bibli čteme, že starší mají být napomínáni veřejně (1Tm 5,20). Proč tomu tak asi je? Nejen ze svých chyb, ale i z chyb druhých se můžeme mnoho naučit. Veřejná kázeň chrání vedoucího i jeho společenství. Starší ani politici nesmí být svatými kravami. Nesou zvláštní odpovědnost a měli by být vykazatelní. To se nemůže stát, když se kolem jejich selhání bude chodit po špičkách.

Kultura křesťanského útlocitu brojí proti pomluvám, a přitom jsou pomluvy odvrácenou stranou nadsazené korektnosti: Když se o věcech, o kterých by se mluvit mělo, nemluví, vede to lidi k tomu, aby šířili drby. Co je tedy nejlepším lékem proti pomluvám? Neměl by to být strach, aby mi někdo nevytknul, že jsem o někom něco řekl. Nejlepší obranou proti pomluvám je podle mě otevřenost a vykazatelnost společenství.

Chci, aby mi moji spolupracovníci řekli, když se jim na tom, jak se chovám nebo co dělám, něco nelíbí. Poměrně často mi to říkají, ale mohlo by to myslím být ještě lepší. Proč mi to říkají? Má to dva důvody: a) chybuji často a b) vědí, že o jejich kritiku stojím a že to nenaruší náš vztah.

Samozřejmě, že to není jednoduché. To, že jsem udělal chybu, většinou nepřijmu okamžitě a někdy si dál myslím, že věci dělám správně. Tady jde zase o to, aby to rozdýchal ten můj spolupracovník. Celkově je to ale blahodárné. Některé chyby mohu napravit hned a některé věci zůstávají otevřené s tím, že se teprve po čase ukáže, kdo měl pravdu. Takové nejednoznačné záležitosti, pokud se o nich mluví, zůstávají jako na měřicím přístroji v laboratoři, kde ve zkumavce sledujeme, zda jde o nemoc, nebo o projev života.

Všechno negativní nemusí být hříchem, jako špatná běžně hodnotíme různá rozhodnutí nezávisle na tom, jestli byla skutečně hříšná, nebo jen naivní či hloupá. Taky o takových záležitostech je potřeba otevřeně mluvit.

Pokud někoho kritizuji, není to pro mě snadné,
ale vím, že je to férové.

Politický vtip je pozoruhodná literární forma, která kritizuje, hájí a formuje určité pro společnost důležité zásady a myšlenky. To neznamená, že všechny politické vtipy jsou hodné toho, aby je křesťané šířili. Pokud ale každý politický vtip pokládáme předem za špatný, je to katastrofa. Podobně je v určitých křesťanských kruzích na indexu dobrý voják Švejk, kniha sice světská, která ale zároveň může být skvělou pomocí v tom, abychom popravdě poznali bídu svého národa a možná i některé neproměněné oblasti vlastního charakteru. Podobnými kroky ze sebe církev utváří ghetto.

Je úcta v tom, když o někom, kdo něco dělá špatně, radši nic nenapíšeme? To si nemyslím. Je neúcta v tom, když to, že něco dělá nebo dělal špatně, napíšu o některém vedoucím? Kritizovat se dá s úctou i bez ní. Pavel k Petrovi úctu nepochybně měl. Pokud někoho kritizuji, není to pro mě snadné, ale vím, že je to férové. Proto mi to za nějaké to osobní nepohodlí stojí.

Máma mi skoro před 50 lety vyprávěla, jak na odborné konferenci v cizině byla po referátu svědkem diskuse mezi přednášejícím a oponentem. Vznikl v ní dojem, že jde o nesmiřitelné nepřátele. Nesmírně ji překvapilo, když je pak viděla v baru, jak se spolu smějí a srdečně rozmlouvají. Tato historka mě ovlivnila na celý život. My Češi zřejmě máme silnější tendenci brát si kritiku osobně, než jak je tomu na evropském Západě. Ke změně by nás ale nemělo vést srovnání se standardy západní kultury, ale s nastavením Bible.

Přijmout kritiku i sdělit kritiku druhému budívá rozpaky. Jsme na sebe tak strašně hodní, že si nic takového radši nepovíme? Znamená to, že k sobě máme víc úcty? Toužíme po tom, aby v našich sborech působilo Boží světlo a aby z nich vyzařovalo. Myslím, že bychom se proto měli víc snažit o život ve světle.