Tomáš Dittrich: Imitovat Ježíše?

Jedno významné, stále působící evangelikální hnutí s kořeny už v předminulém století (viz také článek zde) proslulo mj. předměty s písmeny WWJD (dříve to byly záložky, odznaky nebo kartičky, v posledních desetiletích jsou to pletené či silikonové náramky). Jsou to iniciály hesla, které v překladu znamená „Co by udělal Ježíš?“. Křesťan, který se k tomu hlásí, denně opakovaně přemýšlí, jak by se Ježíš zachoval v konkrétních situacích, do kterých se dostane, a na tomto základě se i rozhoduje. Je to jednoduchá pomůcka k udržení mravní výšiny žití. Vážím si toho.

Ale můžeme Ježíše následovat opravdu ve všem? Jde o to, jak se to vezme. Je jasné, že bylo v dějinách ukřižováno mnoho křesťanů, nicméně mezi jejich mučednictvím a smrtí Ježíše byl ohromný rozdíl. On zaplatil za hříchy všech lidí, zatímco žádný jiný křesťanský mučedník nemohl vykoupit nikoho, ani sebe. Navíc by to bylo zbytečné, protože za hříchy bylo Ježíšem zaplaceno jednou provždy.

Ježíš si u Jákobovy studny povídá se Samařankou. Zvěstuje jí sám sebe. Kdybychom někomu záchranu oznamovali tímto způsobem, dalo by se to nazvat následováním Ježíše Krista? Nebo si představ, že jsi na synodu nejmenované církve, kde církevní hodnostáři v ornátech, talárech nebo felonech kladou důraz na vnější stránku náboženského života, a pomíjejí pokání, pokoru a další vnitřní momenty skutečné víry? Je to důvod, abychom na ně začali křičet a urážet je?

Ježíš byl tak výjimečným a originálním vzorem, že chtít ho vždycky napodobit přináší nesnadno překonatelné těžkosti. To, že se nám to vždycky nemůže podařit, je dáno nejen jeho nepřekonatelnou svatostí, ale především jeho jedinečným posláním. Toho poslání byl mezi všemi pozemšťany i nebešťany hoden jen on; a zároveň by nikdo jiný ani nebyl schopen jeho úkol naplnit.

Ježíšovo nasměrování se navíc měnilo. Puzen Duchem (duchem?) přichází na začátku své služby na poušť, aby ji opustil v moci Ducha (L 4,14). Duchovní potenciál pouště se výrazně projevil, ale jeho nedostižné postavení, že mu patří veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18), přijde až jako vyústění celého jeho pozemského života. Jak tedy Ježíše napodobovat, když je zřejmé, že okopírovat jeho jednání často nejde nebo to nedává smysl?

Myslím, že Syn v nerozborné jednotě s Otcem veškerou moc na nebi i na zemi měl už před svým pozemským výsadkem. Je zřejmé, že během tří let působení v našem časoprostoru jednal velmi zvláštním způsobem: Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše, toho z Nazareta, jenž procházel zemí, činil dobře a uzdravoval všechny, kteří trpěli pod mocí Ďábla, protože Bůh byl s ním. (Sk 10,38) Něco podobného vyjádřil i sám Ježíš: „Jestliže … vyháním démony prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království.“ (L 11,20) Ježíš podle těchto veršů nevyháněl démony ve vlastní autoritě. Těmto místům rozumím tak, že Ježíš před vzkříšením nedělal mocné činy v síle druhé osoby Boží Trojice, ale v autoritě Ducha svatého. To odpovídá pozici, kterou si vyzískal na poušti: Jednal v moci Ducha.

Tady je podle mě klíč: Ten, který se narodil do lidského těla a který mezi lidmi prožil své pozemské dny a roky, zde nejednal ve své osobní nebeské síle, ale v moci Ducha. Vždyť pověděl: „Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal.“ (J 6,38) Byl roven Bohu, ale na své rovnosti nelpěl. Také tím, nejen svou smrtelností, byl jedním z nás. Nenápadně nám tím prošlapal cestu křesťanského života.

Otázku WWJD bych tedy přeformuloval. Protože ne v každé situaci máme udělat totéž, co by udělal Ježíš, je přesnější si položit obměněnou otázku: „Pane Ježíši, co chceš, abych udělal?“ Nebo jednodušeji: „Pane Ježíši, co mám dělat?“ Nebo ještě trochu bibličtěji: „Duchu svatý, co mám dělat?“

K tomu, abychom své životy žili v Božím světle, potřebujeme jednat ve společenství se svatým Božím Duchem. Znalost evangelií je dobrá, ta nám v tom pomůže. Ale žijeme ve své kůži, dostáváme se do neopakovatelných situací, a proto potřebujeme hledat přímý kontakt s Bohem.

A co Pavlova výzva, aby ho čtenáři jeho listů imitovali, a Petrův pokyn, abychom šli v Ježíšových stopách? Myslím, že tady nejde o napodobování Pavla nebo Krista v jednotlivých situacích, ve kterých se ocitli, ale v poznávání způsobu jejich života, jejich charakteru, jejich motivů a postojů. To je s hledáním kontaktu s Ježíšem a zůstáváním ve společenství s ním určitě propojeno.

Křesťanská víra je jiná než většina jiných náboženství nebo pohledů na život. Náš Bůh si pro nás přišel, našel si nás a vybavil nás schopností žít podle jeho vůle tím, že ho budeme doslova poslouchat. To značí, že budeme slyšet, co říká nám osobně, a že to pak taky uděláme.