Tomáš Dittrich: Depresiva už nepotřebuji

Myslím si, že dnes už by mi depresivum nepředepsal. Pouť mého života pokročila a lépe než kdy dřív poznávám úzkost, starost a bolest. V mém okolí tíže rozhodně přibylo. Mám víc nemocných známých. Jednomu muži zhruba v mém věku, s nímž jsem v kontaktu už dlouho a kterého si vážím, před čtrnácti dny diagnostikovali těžkou rakovinu. Není věřící. Určitým přelomem ve vnímání takových věcí byla před pěti lety smrt mého otce. Od té doby kolem mě nemocí a smrti začalo přibývat, nebo jsem se pro jejich vnímání stal citlivějším. Také údobí pubert našich potomků nepatřilo k mým snadným rodičovským prožitkům, o postpubertálních zátočinách nemluvě, a to přesto, že máme prima děti.

Vždycky jsem miloval přírodu a obdivoval její dokonalost a krásu, v čemž mi před více než třemi desítkami let pomohlo, že jsem poznal Boha Stvořitele. Čím dál tím víc v ní ale objevuji utrpení a smrt, které jsou její neodpreparovatelnou součástí. Od dětství jsem měl rád brouky, zatímco můj syn Šimon měl ve stejném věku podobně rád ptáky. Nejvíc ho zajímali šplhavci a jednou zavtipkoval, že šplhavci, na které se zaměřil on, pojídají larvy „mých“ brouků.

O společném víkendu před 14 dny jsme s manželkou poprvé viděli samečka roháče a tesaříky obrovské, nádherné velké a vzácné brouky. Jedním dechem jsme ale v nádherných přírodních prostorách rezervace vnímali křehkost přírody, její ohrožení lidmi i to, jak se zvířata vzájemně požírají. K tomu patří naše úzkostlivá starost o mláďata ptáků u nás na zahrádce mezi kočkami a občas i nějaká ta okousaná opeřená mrtvolka, která potvrzuje, že náš strach byl odůvodněný.

Dochází tu k zvláštnímu paradoxu: Věci mohou spět k horšímu, ale naše víra může růst.

Umím se v tom přebrat: Stvoření smrtelně onemocnělo pádem prvního člověka, kdy na scénu světa vstoupila bolest a smrt. Věřím, že uzdravení přijde s koncem dějin, až Kristus převezme všechnu moc. To ale není lékem proti přítomné bolesti a úzkosti.

K tomu patří i starosti o církev. Pracuji v ní na různých rovinách a víc a více vidím, jak je tu rovnováha nebo jednota křehká a jak snadno může být poškozeno nebo i zničeno něco, co má znaky života, ale co může narazit na odpor. Život totiž vždycky měl nepřátele a vždycky narážel. Navíc práci v církvi nejde dělat ve vlastní síle. I když se snažím, dělám vážné chyby. Možné tlaky zvenku a má vlastní selhání, to je aktuální a hrozivá dvojkombinace.

Žijeme v obrovském, historicky bezprecedentním blahobytu, a přitom je naše civilizace, naše společnost, naše národy v ohrožení podobně bezprecedentním. Nejsem tak krátkozraký, abych se domníval, že hospodářský růst bude u nás dlouhodobě pokračovat. Nepodceňuji ani kulturně-ideologickou válku, která v Evropě probíhá kolem dnes už ne plíživé muslimské invaze. Pro předpověď pozitivního vývoje Evropy neexistuje reálný základ. Morálka se zhoršuje, a pokud dnes Evropa drží nějaké hodnoty, jsou to hodnoty materialistické, hedonistické, sobecké. Když to takhle půjde dál, nemůže to dopadnout dobře.

Od trápení kolem sebe jsem se dostal až ke starostem o lidstvo. Nevěřící si něco takového v dané intenzitě většinou nepřipustí. Bylo by to příliš depresivní. Existují optimisté, kteří věří v pokrok, ale většina Evropanů žije ze dne na den, v pomíjivých požitcích, které nabízí chvíle. Proto mnozí reagují podváděním a bojem o co nejlepší pozice a o co největší majetek. Věří tomu, že ničeho víc dosáhnout nejde, a proto se nebojí jít proti svému svědomí.

Mně pomáhá víra v Boží svrchovanou spravedlnost, to, že mu mohu důvěřovat. To, že Ježíš je se mnou, úplně mění situaci. Ano, trápím se víc než dříve, jsem méně pevný, dělám méně závěrů. To ale není chyba. Je to proto, že mám lepší diagnózu tohoto světa, než jakou jsem měl dřív. Hlouběji si uvědomuji, že svět leží ve zlém, že je to nebezpečné místo a že časový spínač odpočítává možná minuty před výbuchem. Odvahu podívat se tomu do očí mi dává víra. Když si uvědomujeme realitu, existuje jen jediná skutečná pomoc – právě víra. Mimo víru není naděje. Kristus vstal z mrtvých a porazil Smrt i Ďábla. Jsem na straně vítěze, a proto mohu žít v bezpečí i ve stavu globálního ohrožení.

Dochází tu k zvláštnímu paradoxu: Věci mohou spět k horšímu, ale naše víra může růst. Víra totiž nečerpá z viditelných věcí. Kdybychom se příliš zaměřili na zlé věci kolem nás, mohli bychom o ni také přijít. Ale protože víra sílí, když přijímáme Boží slovo, není na vnějších věcech závislá. Myslím, že tlaky kolem jsou tak silné, že si jako křesťané musíme dávat pozor, abychom žili z toho, co nepomíjí, a nepostavili svůj život na marných věcech a pocitech tohoto světa.

Vím, že čím víc se budu radovat z neviditelných věcí a čím víc se budu těšit na to, až Pán Ježíš přijde pro svou církev, tím odolnější budu proti svodům pomíjivosti. Tím užitečnější budu i pro lidi kolem sebe, jak pro věřící, tak pro nevěřící – obě tyto skupiny totiž hledají bezpečí a naději. Jen toho trápení se asi hned tak nezbavím. Když jako děti milujícího Boha vidíme zlo a utrpení, těžko na to můžeme reagovat bohorovným klidem.

Článek původně vyšel v Životě víry 2016/7–8.