Ta druhá Rebeka
Včera večer jsem potkala jinou Rebeku. Byla zhruba v mém věku. Stejně jako já měla tři děti: dvě holky a kluka. Tahle Rebeka je ale bezdomovkyně a její děti jsou v náhradní péči. Neviděla je dva roky.
Audio pouze pro předplatitele
Já i druhá Rebeka jsme měly tetování. Ta její byla opravdová a pokrývala jí paže. To moje mi „udělaly“ moje dcery na dětské oslavě předchozího dne.
Když jsme s Rebekou seděly u stolu a jedly, dostala právě oblečení; bylo to oblečení z druhé ruky, které jí pomůže přečkat několik příštích týdnů. Snažila jsem se jí trochu přiblížit, a tak jsem jí řekla, že jsem tento víkend taky dostala oblečení. Jedna milá Francouzka, jejíž jméno jsem ani neznala, se mě zeptala, jestli nechci její těhotenské oblečení. S vděčností jsem je přijala, protože mi to ušetřilo čas a energii při nakupování (které nesnáším).
S Rebekou jsme si povídaly o jménech svých synů. Přiznala jsem se, že když mi zbýval měsíc do konce těhotenství, stále jsme se s manželem nemohli na jménu dohodnout. Rebeka se mi svěřila, že ona do porodu ani nevěděla, že je těhotná, takže pojmenování bylo dost narychlo.
Když nastal čas, abychom se spolu pomodlily, zeptala jsem se jí, za co by se chtěla modlit. Řekla, že si chce najít práci, aby se mohla dostat z ulice a měla znovu přístup ke svým dětem. Moje modlitební potřeby mi ve srovnání s tím připadaly tak bledé: Těhotenství mě začínalo vyčerpávat. Trochu mě bolela záda i bříško. Chtěla jsem se modlit, aby až se můj syn narodí, mohl poznávat Ježíše. Ona se chtěla modlit, aby měla možnost své děti znovu vidět.
Když jsme se modlili, Rebeka se rozplakala. Byla za mě i za ostatní ženy, které ten večer potkala, tak vděčná. Nevěděla, že pravidelné jídlo pro bezdomovce v naší modlitebně bude ten večer spojeno s krátkou bohoslužbou, ale byla ráda, že přišla. Žasla jsem nad tím, že jí nevadí, že se ve srovnání s ní mám mnohem lépe, i nad tím, že jí naše setkání ten večer přineslo trochu radosti. Modlila jsem se, aby jí byl Ježíš nablízku, a zároveň jsem se styděla za všechny ty chvíle, kdy mám ve svém naplněném až překypujícím životě pocit, že mi něco schází.
Ale jednou věcí jsem si byla jistá: Kdyby v tu chvíli Ježíš vešel do naší sborové budovy, všiml by si Rebeky a šel by k ní. Pro něj by byla tou nejdůležitější osobou v místnosti.
překlad Kateřina Coufalová
