Rodičům: Introvertní dítě a domácí vzdělávání

Je přirozené, že určitá část dětí i dospělých se cítí lépe v menším kolektivu či v individuálním kontaktu. I přesto většina z nich může pobyt v kolektivu zvládat dobře, jen s menším počtem kamarádů. Pro někoho to nicméně může být větší problém, zejména ve spojení s úzkostnou povahou.

Silná introverze a úzkostné ladění bývají v životě překážkou v mnoha ohledech. Myslím si, že je proto dobré snažit se strach z kolektivu do určité míry překonávat. Vést dítě k tomu, aby se učilo postupně zvládat i situace, kterým by se raději vyhnulo, ale i přesto se jim vystaví a bude se učit v nich obstát. Ale s citlivostí, povahu nepředěláme.

K otázce, zda nevolit raději tzv. domácí školu: Podle mne je pro většinu dětí prospěšnější, když chodí do školy, kde se kromě výuky socializují v rámci formálního i neformálního prostředí, což je učí mnoha potřebným dovednostem.

Pro některé dítě však může být pobyt v kolektivu, ze kterého „není úniku“, skutečně velkým stresorem. Ve třídách bývají různé vztahové potíže a citlivé děti se mohou snáze stát jejich obětí. Ne vždy to učitel vnímá či chce řešit. Pak je skutečně na místě změna třídy, školy nebo volba domácí školy. Zda ji ale volit již preventivně, si nejsem jistá. Některé rodiny to mají jako součást svojí „životní filozofie“ a výchovného přístupu, tam asi není co řešit. Jiné rodiny to takto nastavené nemají a tam je potřeba pečlivě uvážit všechny aspekty i možnosti rodiny.

Kde to není jednoznačné, zkusila bych nejprve zapojení do kolektivu. Předem bych si promluvila s tím, kdo bude dítě učit, upozornila bych na citlivou povahu dítěte i obavy ohledně kolektivu. Z reakce pak lze často poznat přístup učitele k dětem a skupině jako takové. Osobně nejsem zastáncem toho „nechat děti, ať se porovnají samy“. Z takového „rovnání“ často vyjdou právě nesmělé a citlivé děti různě zraněné. Myslím si, že dobrý učitel má dohlížet na vztahy mezi dětmi a pracovat na nich. Proto se v některé třídě i děti úzkostné cítí báječně a učí se zvládat kolektivní situace, zatímco v jiné třídě mohou trpět a sbírat šrámy na duši.

O vhodnosti individuálního vzdělávání bych se tedy vždy rozhodovala na základě všech dostupných informací a možností, včetně zvážení dalších alternativ (menší škola, křesťanská škola). Jako dobré řešení pro úzkostné dítě ho určitě nevylučuji, ale vnímám ho spíše jako krajní variantu.

PhDr. Soňa Třísková je psycholožka a psychoterapeutka, působí v Pedagogicko-psychologické poradně Středočeského kraje a vyučuje na ETS. Je členkou CB Praha-Vinohrady.