Příběh věštkyně: Volala jsem jméno, kterého se zlí duchové bojí nejvíc
Vyrůstala jsem na Long Islandu v New Yorku v italské tradičně katolické rodině. Vánoce pro mě byly hlavně Santa Claus, antipasto (italské sváteční jídlo) a krásná světýlka na domech. V Ježíše Krista jsem nevěřila a návštěva kostela obvykle nebyla na pořadu dne. Už v útlém věku jsem si ale byla vědoma existence duchovního světa.

Audio pouze pro předplatitele
Duchové byli doma často tématem hovoru – jak si hrají se světly nebo shazují věci z polic. Sestra mi vyprávěla o tom, jak se její kamarádi sešli a použili spiritistickou tabulku v domnění, že jde o nevinnou hru. Dívky se tabulky zeptaly, kdo z nich zemře jako první, a dostaly odpověď. Nedlouho poté dotyčná dívka spáchala sebevraždu.
Se sestrou jsme si začaly vykládat tarotové karty.
Bylo to návykové jako jíst chipsy.
Bylo mi teprve dvanáct, když začalo přicházet něco jako psychické útoky. Měla jsem dva sny, které obsahovaly předpovědi událostí, které se nakonec staly. Tyto předtuchy nebyly nic hlubokého, ale rozhodně byly velmi děsivé.
Dveře k démonům se mi otevřely dokořán, když jsem ve třinácti letech poprvé vyzkoušela tarotové karty během soukromého patnáctiminutové sezení s věštkyní a jejími kartami plnými podivných obrázků. Výklad karet mě zaujal. Nechápala jsem, jak toho o mně může naprosto cizí člověk tolik v ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.