Petr Raus: Kázání ovčího stáda
S rozhlasovou kolegyní Jitkou jsme nedávno mluvili o kázání jako o vzdělávacím nástroji církve. Taková je obecná představa: Kazatel káže a lidé naslouchají, aby se dozvěděli potřebné informace. Ty pak působením Ducha svatého, který dává dobré porozumění i sílu k uskutečňování požadavků Božího slova, promění jejich život.
Dlouho jsem tuto představu sdílel i já. Pak mne ale zastavil příběh z evangelia. Vypráví o Ježíšově kázání z loďky; posluchačů tam tenkrát bylo tolik, že Ježíš potřeboval určitý odstup, aby ho všichni dobře slyšeli. Kázal jako obvykle pomocí podobenství, jednoduchých příběhů. Dělával to tak zřejmě vždycky. Když skončil, většina lidí odešla, zůstal jen malý hlouček, který se ale chtěl dozvědět víc. Zároveň jim vrtalo hlavou, proč Ježíš používá podobenství. Jestli má své posluchače kázáním něco naučit, má jim to povědět přímo. A tak se ptali: „Proč používáš podobenství?“ Ježíš jim odpovídá citací proroka Izajáše a říká: „Aby nerozuměli.“
Divná logika. Když se nad ní ale zamyslíme, má svůj dobrý smysl. Většina tehdejších posluchačů odešla jen s Ježíšovými příběhy. Ti, co zůstali a ptali se, získali víc, vlastně teprve oni slyšeli to podstatné. Ti, co odešli, pak možná Ježíšovy příběhy vyprávěli dál. Ti, co se ptali, jim dostali šanci porozumět.
Ježíšův způsob chránil před povrchností. Jeho učedníky se nestanou ti, kteří naslouchají a pak opakují, co slyšeli. Učedníci potřebují pochopit, porozumět. Jen tak totiž mohou sdílet Ježíšova Ducha. A tak si myslím, že kázání nemá především předávat informace. Kázání má vyvolat otázky, probudit rozhovor.
Když jsem tohle Jitce vyprávěl, reagovala vzpomínkou. Pochází z Valašska, kde se často dívala na přežvykující ovce. Teď si říkala, že to je vlastně krásný obraz toho, jak je třeba slyšené slovo přežvýkat a strávit. Teprve potom může přinést užitek.
A mně se v tu chvíli rozsvítilo ještě jedno velmi důležité poselství tohoto obrazu. Víte, čím se živí ovce? Jestli chcete povědět, že trávou, nemáte tak docela pravdu. I když z ní určitě taky něco stráví, podstatným zdrojem živin jsou pro ni kvasinky. Ty kvasinky, které žijí v jejím žaludku a které ovce spásanou trávou živí.
Aby mohla z přijímané trávy získat plný užitek, musí ji věnovat někomu jinému, v jejím případě kvasinkám. Ty tak získají možnost žít. Když uhynou, ovce je stráví, a možnost žít získá zase ona.
Tak je to i s Božím slovem. Jistě je možné se učit i přímo z kázání, jen to vyžaduje dost vlastního studia a přemýšlení, nemluvě o modlitbách, ty jsou ale potřebné vždycky. Kdo nad slyšeným Božím slovem otevírá rozhovor, kdo se ptá a hledá společně s ostatními smysl, má větší šanci proniknout k jádru zvěsti. Kdo ale z Božího slova nečerpá především pro sebe, komu leží na srdci životy ostatních lidí a jim pak tím, co jemu samému Boží slovo dalo, slouží, přijme nakonec největší užitek. Vždyť i apoštol připomínal Kristova slova: „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.“ Ono to platí i o daru Božího slova i o daru spásy.
