Osamělost a povrchní vztahy jsou realitou i dnešní církve. Umíme spolu sdílet své životy?
Přátelství patří mezi popelky dnešního křesťanství. Jeho přítomnost je jaksi předpokládaná, důležitost pro zdravý život církve zásadní, avšak v kázáních je spíše opomíjené a ve sborech kladené na vedlejší kolej. Pastorační zkušenost přitom ukazuje, že přátelství má zásadní dopad na to, jak dobře se nám daří být Kristovou církví i prostředkem, kterým může Hospodin pronikat do světa, kterému na kříži otevřel svou náruč.
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (J 15,13) Je zajímavé, že Ježíšova charakteristika evangelijní lásky klade důraz právě na vztah přátelství. Kristus zde nemluví o lásce manželské ani rodičovské. Ty mají v křesťanské zkušenosti i ve vztahu s Hospodinem nepopiratelně významné místo. Náš Pán zde však jako by podrýval přirozenou (tělesnou?) představu, která nás svádí upřednostňovat biologickou stránku vztahů nad aspekty, jež jsou definované Kristem samotným (viz též L 8,21). Nejde o to, že by následování Krista vedlo k popření významu rodiny. Ukazuje však, že rodinné a jiné přirozené vztahy nalézají své naplnění a bezpečný základ teprve ve společenství, které vyvěrá z Božího přátelství. Naše manželství i rodičovství by byly výrazně snazším a úspěšnějším podnikem, kdybychom uměli vážně počítat s oblakem svědků a přátel, kteří jsou neodmyslitelnou součástí toho, kým jsme a jak fungujeme.
Nabízí se tedy otázka, proč v našich komunitách, i v ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
