Nejlepší neznámí: Kings Kaleidoscope naživo v Londýně

Po vydání alba Beyond Control (2016) už jsem si byl jistý, že tahle partička ze Seattlu kromě dobré hudby umí napsat i skvělé hity. A následující desky to jen potvrzovaly. Inovace, kreativita, neurvalá originalita, hravost, experimentování s různými styly a hudební kompozicí, drzé porušování pravidel a vynalézavost. Nebývale osobní texty, které v sobě skrývají nečekané teologické perspektivy, lidskou křehkost. Prostě: superkapela. Chybí tomu ale jediná věc — úspěch. I přes nesporné kvality Kings Kaleidoscope stále oslovují menší publikum, než by si zasloužili. I to je asi paradox dnešní doby: Je to nejlepší neznámá křesťanská kapela současnosti.

Když jsem zjistil, že na začátku února Kings Kaleidoscope zahajují v Londýně své jarní turné Credo Spirit (Krédo — Duch), nadělil jsem sobě a manželce lístky na jejich koncert. Kapela už ve městě jednou hrála, ale podle všeho to bylo nyní na lepším místě. Klub KOKO ve čtvrti Camden je umístěn v bývalém divadle a jeho prostor nabízí unikátní spojení rokokového stylu (odtud asi název) a hudebního klubu. Velkorysý prostor zaujme několika úrovněmi a bočními balkony, takže se publikum může rozprostřít do celého prostoru bez pocitu stísněnosti.

Večer zahájil slam poeta Joshua Luke Smith. Doprovázen pouze akustickou kytarou a vokalistkou splnil dobře svou úlohu. Jeho básně a folkové glosy naladily publikum pro to, co mělo následovat.

Po něm vystoupila americká zpěvačka Hollyn s kapelou The Weathrman. Ta po krátkém intru prohlásila: „Ahoj, jsem Hollyn a dneska mi vychází album.“ Není to ale nový objev, svou hudební kariéru začala už v soutěži American Idol a natočila pár písní se zpěvákem a producentem TobyMacem. Její set dobře zapadal do klubového prostředí a nesl se v duchu melancholických jazz-popových aranží a procítěného zpěvu — trochu připomínala Janis Joplin.

Všichni už ale očekávali, až uslyší hlavní hvězdy večera. Kings Kaleidoscope přijeli do Londýna v šestičlenné sestavě: klávesák/kytarista, pozounista, baskytarista a dva bubeníci, kdy jeden z nich ještě navíc hrál na housle. Centrální část pódia pak ovládl Chad Gardner — zpěvák a skladatel.

Když zazněly první tóny skladby Defender, celý klub byl ihned ve varu a kdo znal text, zpíval. Ukázalo se, že Kings Kaleidoscope přivezli hlavně své největší hity, z čehož měli všichni velkou radost. O to větším překvapením bylo, že hned následující skladba byla absolutní novinkou, kterou nikdo neznal. Překvapivé reakce si samozřejmě ihned všiml Chad a poznamenal: „Jo, to je nová věc, přemluvil jsem kluky včera, abychom to dneska zahráli. Ještě na tom pracujeme, zkoušíme. Ještě nějaké budeme mít později.“ Žádné zdlouhavé vysvětlování nebo napínání publika ohlašováním novinek. Prostě budeme hrát i něco nového. Tomu říkám sebedůvěra.

Kings Kaleidoscope odehráli 22 skladeb (tady je spotify playlist) a společně s publikem vytvořili v klubu neuvěřitelnou atmosféru. I když se během koncertu musely řešit i technické problémy s odposlechem u bicích, vše do sebe nakonec dobře zapadlo.

Uslyšeli jsme průřez toho nejzajímavějšího z dosavadní tvorby, tři úplně nové skladby, a dokonce i dvě kancionálové písně z 18. století v současných aranžích (Amazing Grace, Come Thou Fount).

Vyvrcholením koncertu byl hudební opus The Rush, který naživo zní ještě živelněji než ve studiové verzi. Kapela v závěru přidala jednu worshipovku a rozloučila se přearanžovanou verzí skladby Beauty in Between.

Po skončení jsem silně vnímal, že pro mnoho účastníků to byl nejen kulturní, ale i hluboce duchovní zážitek. A o to jde. Napojit se. Vnímat. Prožít radost. Nechat se oslovit. A odejít o něco bohatší.

Článek původně vyšel na webu Medium.com. Převzato se svolením.