Mýty o dětech a rodičovství: Jak si poradit s dětskými emocemi?
Tento mýtus vychází z předchozího mýtu (Dítě je v jádru dobré, viz ŽV 2026/1, s. 21), kde jsme zkoumali naši lidskou podstatu a její dopady na výchovu dětí. Mluvili jsme o tom, že dnešní kultura předpokládá, že jako lidé jsme v jádru dobří a veškeré „špatné“ chování mají děti naučené z okolí. Jako křesťané ale věříme v hříšnou přirozenost. Náš život je už od Adama poznamenaný hříchem, a jak píše Pavel v Římanům, toužit po dobru dokážeme, ale činit je už ne (Ř 7,18–19). Hříchem jsou poznamenané naše myšlenky i činy a bylo by naivní si myslet, že se tomu naše emoce vyhnuly.
(Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.)
Nejprve prozkoumejme, jak vypadá přístup dnešní kultury k oblasti emocí. Ten se za poslední generaci posunul dobrým směrem. Vyprávění předchozí generace, jak dostávali výprask za to, že projevili emoce, nebo věty typu „Přestaň řvát, nebo ti k tomu dám důvod!“ už naštěstí naše společnost zanechala v minulosti a přesunuli jsme se k laskavějším přístupům. Podle těch by se emoce neměly tlumit ani dusit, neměly by být zlehčovány či umenšovány. Rodič má svému dítěti projevovat lásku a být s ním, i když dítě ve své nezralosti nezvládá emoce regulovat. Zároveň většina výchovných směrů věří v dobře nastavené hranice a cílem není mít vždy šťastné dítě, ale zvládnout laskavě i jeho frustraci či hněv, když na námi nastavenou hranici narazí. Jako křesťané s těmito přístupy mnohdy radostně souzníme. V čem je tedy problém?
Tyto výchovné směry sice vysvětlují, jak emoce zvládnout a jak je nedestruktivním zp ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
