Miloš Poborský: Z kazatelny do ředitelny

V životě jsi postupně prošel dvěma závažnými rozhodnutími ohledně zaměstnání: Když jsi opustil vedoucí místo na Ministerstvu vnitra a stal ses pastorem a když jsi opustil práci pastora, aby ses stal ředitelem Evangelikálního teologického semináře (ETS). Která z těch změn byla těžší?

Obtížnější byl odchod z ministerstva. Tu změnu jsem oplakal.

Opravdu doslova? Proč?

Odcházel jsem tehdy z práce, kterou jsem měl rád, ve které se mi dařilo a kde se velmi slibně rozvíjela moje kariéra. Přiznávám, že při odchodu mi trochu pomohla i určitá nespokojenost s věcmi, které nebylo možné změnit.

A jaký byl tvůj hlavní motiv? Musel být silný...

Bylo to vědomí Božího povolání. Ježíš za mě zaplatil vysokou cenu. Věděl jsem, že už nežiju já, ale žije ve mně on, a že on to ode mě chce.

Byl to krok do neznáma?

Než jsem se stal pastorem, už jsem dva roky byl pastorem-dobrovolníkem. Velmi dobře jsem věděl, do čeho jdu, a prostředí jsem měl osahané. Větší krok do neznáma bylo stát se ředitelem školy. Tam jsem netušil, co všechno mě čeká.

Po týdnu jsme byli pár

Práce ředitele ETS má svá specifika. Neexistuje pevná pracovní doba, pracuje se o víkendech...

To je stejné jako u pastora, jenže ten je aspoň každou neděli ve svém sboru, zatímco ředitel cestuje po vlastech českých...

 ... což asi pro rodinu není snadné.

To cestování je dost sezónní. Typicky hlavně od října do listopadu a od ledna do března, kdy jsou tzv. Neděle ETS. Naše rodina je trochu specifická. Můj osmnáctiletý syn se věnuje veslování a šestkrát týdně se z tréninku vrací mezi půl devátou a půl desátou. Rád by se dostal do reprezentace, nedávno se zúčastnil mistrovství Evropy ve veslování na trenažérech. Domů standardně chodí později než já. Je komunikativní, takže si večer někdy povídáme. S manželkou většinou večeříme sami.

Má z tebe rodina aspoň tolik co studenti?

To je trefa do černého. Rád bych odpověděl ano. Rodina je pro mě určitě důležitá. Zjišťuji, že jak stárneme, naše zájmy se mění. Už nemáme potřebu tolik cestovat a někdy i rádi „sedíme doma“. Oba nás baví zahradničení, manželka se stará o bylinkovou a květinovou zahradu a já se snažím pěstovat biblické rostliny. Máme na zahradě vinnou révu, fíkovník, který opravdu plodí, i libanonský cedr. Je to krásný, exotický strom s kvalitním dřevem, Šalomoun ho použil při stavbě chrámu. Roste mi před domem a každý den mi připomíná, že Boží dům se stavěl jen z materiálů nejvyšší kvality. Ty rostliny jsou pro mě symbolem bezpečí rodinného zázemí, ideál z 1. Královské 5,5 a Micheáše 4,3–4.

Jak na tvoje změny profese reagovala manželka?

To je jedna z věcí, kterých si na ní nesmírně vážím. Když jsem rodičům oznámil, že měním zaměstnání a jdu dělat pastora, moje máma mi na to řekla: „No to ses asi zbláznil!“ Eva mi řekla: „Jestli tě k tomu Pán vede, tak to udělej.“ U druhé změny to bylo podobné. Bez její podpory si službu nedovedu moc představit. Přestože to během těch let znamenalo stát spolu v různých tlacích, nikdy mi to rozhodnutí nevyčetla.

Jak jste se seznámili?

Stejně jako se seznamuje většina křesťanů – potkali jsme se jako nově obrácení ve sboru. Nejprve mezi námi žádné vzájemné sympatie nebyly. Pak jsme ale jeli na nějakou týdenní sborovou akci, která nám umožnila se lépe poznat. Z ní jsme už odjížděli jako pár.

Spolupracujete ve sboru?

Eva léta pracovala v nedělce, občas zpívá ve chválách. Naše obdarování se liší, nemáme moc příležitostí spolu sloužit. Na podzim 2004 jsme chystali první Manželské večery v ČR a diskutovali jsme spolu nad překladem kurzu. Vzájemně nás to obohatilo. Když jsme pak v roce 2007 připravovali kurz Příprava na manželství, tři první kurzy jsme pořádali spolu. Rád na to vzpomínám. Ve skrytu duše trochu závidím těm manželským párům, které mají víc příležitostí.

Co děláš pro své zdraví?

Když to jde, jezdím do práce na kole, a to i v zimě (nejvíc bylo -6 °C). Těch 20 km ujedu rychleji než MHD. Je to relax a snaha udržet se aspoň trochu fyzicky v kondici. A taky mě nebaví stát v kolonách...

Píchlé kolo Nickyho Gumbela

Důležitou kapitolou ve tvé práci pro církev byly kurzy Alfa. V letech 2002–2017 jsi vedl českou kancelář kurzů Alfa. Co Alfa dala tobě?

Rád na ni vzpomínám, protože toto období přineslo v naší zemi ovoce pro věčnost. Zrovna minulý týden jsem v CB Kolín potkal historicky prvního obráceného na Alfě v tom městě. Bylo to nesmírně povzbuzující setkání a mnohá další podobná mě nejspíš čekají v nebi. Cenný byl pro mě kontakt se sborem, kde Alfa vznikla. Jsem vděčný, že jsem se mohl setkat s tvůrci Alfy, s Nickym Gumbelem, a hlavně se Sandym Millarem, se kterým jsem se i částečně spřátelil. Étos těchto křesťanských vedoucích, kteří pocházejí z jiné tradice, je přece jen v něčem jiný než to, s čím se lze setkat v Česku.

Co tím máš na mysli?

Hlavně na nich bylo vidět nadšení pro evangelizaci, nadšení pro získávání lidí pro Pána i nadšení pro revitalizaci církve. Jezdil jsem na výroční konference. Každá konference pro mě byla duchovní oázou, ze které jsem následující rok žil. Duchovní náboj a nadšení, které každá ta konference přinášela, byly tak silné a inspirativní, že jsem se s tím jinde v křesťanském prostředí nesetkal. Vždy mě udivovalo, jak významného posunu byli za jediný rok schopni dosáhnout.

V čem konkrétně tě představitelé Alfy inspirovali?

Nadchl mě jejich zájem o jednotlivce. Nicky Gumbel mě spolu s asi deseti dalšími vedoucími pozval na večer před konferencí k sobě domů. Ukázal nám svou lidskou stránku. Viděl jsem jeho pracovnu plnou knih, kolo, na kterém jezdil do práce a které bylo zrovna píchlé, neuklizenou kuchyň, gratulaci k výročí svatby od George Bushe staršího, které viselo na záchodě... Na nic si nehrál, bylo vidět, že mu světový úspěch a sláva nestouply do hlavy. Služebníci, kteří mají potřebu létat po světě soukromým tryskáčem, nejsou můj šálek kávy.

Čeho sis u Nickyho Gumbela ještě všiml?

Zaujal mě jeho čistý zájem o člověka. „No name“ (bezejmenný člověk), někdo jako já, z banánové České republiky, a on ke mně přišel, ptal se, zajímala ho moje životní situace... Svým zájmem mi dal najevo, že si mě váží. Taky mě zasáhl jejich drajv ve službě, to, že se nesmířili s tristní situací anglikánské církve, s množstvím zavřených kostelů, kam chodí na bohoslužby jenom myši, a že si řekli: „Něco s tím uděláme.“ Sandy Millar před lety prohlásil, že do kostela St. Paul’s na Onslow Square vrátí život. Biskupové to považovali za nemožné a posmívali se mu, raději by nemovitost v centru Londýna za velké peníze prodali. A podařilo se to, a nejen s tímto kostelem, ale i s desítkami dalších. Viděl jsem u nich nejen proklamovanou, ale i reálně žitou moc evangelia. Díky nim jsem na tom asi podobně jako Jakub, víra slov už na mě dojem nedělá, toužím jí zahlédnout za skutky, v ovoci.

Díky Alfě jsem se také setkal s vydanými křesťany z jiných denominací, viděl jsem na nich, že žijí pro Boží království, ačkoli jsem do té doby měl sklon si to nemyslet. To mě připravilo na ekumenickou spolupráci a snad se jako ředitel ETS nechovám jako slon v porcelánu.

Co ti pomáhalo růst ve službě?

Na začátku to byl Mojmír Kallus, který vedl region Jih sboru KS Praha přede mnou. Pak to byl Dan Drápal, který se mě ujal jakožto novice. Můj první osobní rozhovor s ním proběhl, když jsem se stal pastorem. Předtím jsem ho jako vedoucí skupinky nebo starší slyšel jen vyučovat. Každý měsíc od mého nástupu jako pastora v roce 1998 mě zval k sobě na oběd. Osobně se mi věnoval a řešil se mnou všechny moje otazníky z Písma i z osobního života. Vždy to byl rozhovor od srdce k srdci. Záleželo mu na tom, aby vedoucí byli úspěšní v tom, co dělají, a snažil se jim v tom pomáhat. Dobře věděl, že to nejde bez otevřenosti a pravidelných osobních kontaktů. Ty totiž často chybí.

A tehdy Pán poprvé promluvil...

Jak se stalo, že se ředitelem ETS, jehož zřizovatelem je CB, stal pastor z KS?

Pokud vím, nejprve se ředitel hledal v CB. Když se žádný vhodný kandidát, který by byl k dispozici, nenašel, byl jsem vcelku logickou volbou...

Chápu, za svou církev jsi deset let pracoval v Radě ETS, takže jsi podrobně znal celou problematiku...

... a také jsem na ETS studoval.

A proč jsi tuto nabídku přijal?

Úplně ze stejných důvodů, proč jsem začal dělat pastora KS.

Jak konkrétně jsi to Boží povolání rozpoznal?

Nabídka přišla až ke mně, přistála v mé e-mailové schránce, a první myšlenka byla: No to se bratři hodně spletli. Jenže o několik dní později jsem se sešel s jednou sestrou ze sboru, s níž jsem řešil její službu v nedělní škole, a ona mi v rámci rozhovoru řekla: „Miloši, jsi naším pastorem už 19 let a my jsme za to rádi, ale co myslíš, budeš nám dělat pastora až do důchodu, nebo budeš někdy dělat ještě něco jiného?“ O tom e-mailu samozřejmě nevěděla. To, co řekla, jsem vzal jako napomenutí od Pána, že tomu pozornost věnovat mám. Pak přišla řada dalších věcí, které tím směrem jednoznačně ukázaly.

Toto zastavení mělo pro tebe větší váhu než zvažování praktických pro a proti?

Zvažovat pro a proti je zcela na místě, jinak hrozí, že se ocitneš na místě, pro které nebudeš kompetentní a budeš jen překážet. Toho jsem se opravdu bál, vždyť v posledních letech svou činnost ukončily tři podobné teologické semináře. Podle pro a proti bych do toho nešel už jen proto, že to fakticky znamenalo podstatně víc práce a zodpovědnosti za míň peněz.

Jak to pokračovalo?

Po rozhovoru s tou sestrou někdy v červnu 2016 jsem se začal modlit, co mám dělat, ale odpověď od Boha nepřicházela. Řídím se jednoduchým pravidlem: Když nevíš, tak se zeptej. A tak jsem o nabídce řekl hlavnímu pastorovi sboru Luboši Ondráčkovi, spolustaršímu Standovi Roubalovi, zahraničnímu nadřízenému v kanceláři Alfy a několika dalším blízkým lidem. Trochu alibisticky jsem očekával, že jsou všichni motivováni, abych zůstal na svém původním místě, a že mi to taky poradí. K mému překvapení mi do 14 dnů všichni řekli, že se za to modlili a že si myslí, že ta nabídka je od Boha.

Ptal ses také někoho z CB?

Samozřejmě. Díky Alfě jsem se osobně znal s řadou kazatelů, a tak jsem se snažil zmapovat si, jak se k ETS staví. Z jednoho rozhovoru vyplynulo, že Rada CB uvažuje o tom, zda by Rada ETS neměla na pozici ředitele raději vypsat výběrové řízení. Protože ředitele ETS schvaluje Rada CB na návrh Rady ETS, usoudil jsem, že pro RCB možná nejsem vhodný kandidát, a pokud výběrové řízení opravdu vypíšou, že se do něj nepřihlásím. Protože tak by to bylo, kdybych nebyl osloven. Ani by mě to nenapadlo. Luboš Ondráček mi ale řekl, ať se přihlásím, protože budu-li vybrán, budu mít pevnější pozici, než kdybych byl povolán jen na základě doporučení Rady ETS.

Tehdy ke mně Pán poprvé promluvil a řekl mi, že budu jediným kandidátem, že konkurz vypsán nebude a že budu přijat. Tak jsem kandidaturu přijal a nakonec to tak i bylo.

Jak se měří úspěch?

S jakými plány na změny jsi do toho šel?

Teologické vzdělávání mi dává největší smysl v kontextu církve. Školu chci budovat tak, aby fungovala na principu „z církve – skrze církev – pro církev“. Z církve, protože seminář vznikl z vůle církve, skrze církev, protože drtivá většina vyučujících jsou církevní pracovníci, a pro církev, protože vychováváme lidi, u kterých očekáváme, že svůj profesní život spojí s církví, s aktivitami, které církev dělá – ať už je to práce na sboru nebo sociální práce a diakonie. Na to se snažím klást důraz. Koncepce teologického vzdělávání mohou být různé. Jiné pojetí je, že škola učí akademickou teologii, udržuje si od církve odstup a de facto se staví do role kritika církve. Tyto řady nemám potřebu rozšiřovat, církev má kritiků i tak dost. Vedeme k lásce k církvi, vždyť je to tělo Kristovo.

Jaké konkrétní kroky jsi v tom udělal? Ze statistik vím, že řada absolventů ETS v církvi nepůsobila...

Ale pozor, je potřeba zvážit, jak si nastavíš měřítko hodnocení. ETS býval kritizovaný za to, že generuje málo kazatelů pro CB, ale když se podíváš na statistiku, tak z 81 ordinovaných kazatelů CB v činné službě je 53 procent absolventů ETS. Je to úspěch, nebo ne? Pro mě ano. Na druhém místě se umístila Evangelická teologická fakulta s 18 procenty. Dále jsou už jen jednotlivci z dalších 16 teologických škol z celé Evropy.

Studovat vedení chval a mládeže

Vidím, že teologie se dá studovat na různých školách. Je na ETS něco, co se jinde nenajde?

Studentům například nabízíme roční kurz Hudba v církvi, který nabízí vzdělání hudebníkům a vedoucím chval. Lidem, kteří vedou chvály, se u nás v současnosti nikdo systematicky nevěnuje. Spolupracujeme přitom s Visible Music College z Memphisu v USA.

A co se chystá dalšího?

Z popudu církví zapojených do Rady ETS chceme do budoucna nabízet vzdělání pro všechny oblasti, ve kterých je církev ochotná zaměstnávat: třeba vzdělání pro vedoucí mládeže, pro lidi, kteří se věnují evangelizaci a misii, nebo pro lidi, kteří jednou povedou křesťanské organizace. Jde o otázku správcovství, řízení organizací, leadership (vůdcovství), samozřejmě s důrazem na charakter člověka, protože dovednosti nemohou nahradit dobrý teologický základ a zbožnost.

Kromě toho zvažujeme ještě další okruh výuky zaměřený na osobní spiritualitu, který je dnes trendem v západní Evropě a USA.

Proč by měli budoucí kazatelé studovat na ETS, a ne na teologických fakultách?

ETS vznikl jako škola, která má připravovat na práci v evangelikálních a charismatických církvích. Navazuje na pietismus, probuzenectví, tradičně klade důraz i na osobnostní formaci. Například Evangelická teologická fakulta UK vyniká v oblasti teologického bádání, což se projevuje i v akademickém způsobu výuky. Rozvíjí přístup k Písmu, službě a zbožnosti, který odpovídá přístupu ČCE. Ten se v mnohém liší od potřeb a přesvědčení evangelikálních církví. Někteří naši absolventi s velkým užitkem na různých teologických fakultách ve studiu pokračují. Ve zpětné perspektivě nehodnotí studium na ETS jako zdržení. Odcházejí dobře připraveni, ať už do praktické služby, nebo do dalšího studia. Studenty nevedeme jen ke knihám, ale i k lidem.

Tohle zní obecně. Můžeš to nějak ilustrovat?

U naší výuky pastorace je cenné, že integrujeme křesťanské poradenství s psychologií. Nesnižujeme biblické standardy a poučujeme se ze všeho, co je z oblasti psychologie poučení hodné. Proto si myslím, že naši absolventi poradenství jsou na svou úlohu skvěle připraveni. Dobře rozumí svým vlastním mezím, tomu, co ještě mohou a co už by měli předat někam dál.

V čem je ještě rozdíl?

ETS je vyšší odborná škola, což je profesně orientované vzdělávání. Ze všeho času, který mají studenti věnovat studiu, patří třetina praxi.

Jak tato praxe vypadá?

Zapojení do práce v církvi. Proto většina denní výuky probíhá v úterý a ve středu a pátky jsou vyhrazeny praxi. Loni v létě v jednom moravském sboru dostali příležitost kázat tři naši studenti. Líbili se natolik, že všem třem v tomto sboru nabídli vikariát. Kazatel jednoho pražského sboru přišel, že by potřeboval vedoucího mládeže. Dopadlo to tak, že na ETS našel hudební skupinu, která u něj ve sboru jednou za měsíc vede chvály. Další studenti vedou při studiu ve svých sborech mládeže nebo jsou jinak aktivní.

Zároveň chceme udržet určitý standard vzdělání a míříme na to, aby naši studenti byli po stránce vědomostí srovnatelní s absolventy bakalářského vysokoškolského studia.

Loď změní směr za půl dne, škola potřebuje léta

Setkal jsem se i s otázkou, proč je potřeba vzdělávat kazatele, když máme Bibli…

Pastorem jsem se stal ze dne na den, a po dvou letech služby mi došlo, že má-li moje služba dlouhodobě obstát a má-li být hluboká, musím si vzdělání doplnit. Proto jsem šel studovat: byla to má osobní iniciativa, nikdo to po mně nechtěl. Je spousta věcí, které v Bibli nevyčteš: dobové pozadí, znalost biblických jazyků, homiletická práce (zamýšlet se nad tím, co to kázání je), základy pastorace, základy psychologie. Potřeba vzdělání je veliká. Jinak hrozí, že budeš kázat bludy. Je tu také historie, jde o celkový přehled teologických směrů, co učil Kalvín, co učil Luther, ale třeba i co učí letniční teologie.

Máš perspektivu, kam bys chtěl školu dovést?

Chtěl bych ji dovést do bodu, kdy to bude škola církví přirozeně žádaná. Církví tu nemyslím jen CB, ale celé spektrum našich evangelikálních a charismatických církví, takže se stane školou „první volby“. Jsem přesvědčený, že česká církev potřebuje domácí vzdělávací instituci, která drží palec na tepu života sborů, rozumí církvi a připravuje pro ni služebníky, kteří ji dovedou o kus dál. Zahraniční školy tuto roli naplnit nemohou, neznají prostředí, mentalitu, historii. U nás na škole učí ti nejlepší, které česká evangelikální církev má. Kvalita školy je dána osobnostmi, které na ní učí, a myslím si, že my ty osobnosti máme.

Proč je to důležité?

Nechci, aby studenti ztratili osobní kontakt s osobnostmi církve. Kde máš možnost během jednoho dne potkat tři předsedy Rady CB (dva minulé a současného – pozn. red.)? Na ETS. Pro studenty je to strašně cenné.

Co ti jako řediteli nejvíc chybí z práce pastora?

Nechybí mi nic.

To je zvláštní, já pracuji jako pastor, a je spousta věcí, které na tom mám opravdu rád…

Já jsem to taky dělal rád, jinak bych to přece nemohl dělat 19 let. Určitě mě bavilo kázat, ale jako ředitel ETS kážu víc, než jsem kázal jako pastor, protože navštěvuji sbory. Rozšířil se můj akční rádius. Došlo mi, že jsem přece jen technicky zaměřený člověk, byť jsem se v poslušnosti Božího povolání angažoval v humanitním oboru. Zedník, když jde z práce domů, vidí za sebou postavenou zeď. Pastor ty řady cihel nevidí, a to mi chybělo. Po práci s lidmi ve sboru se mi ale stýská, to jsem měl rád. Ale na druhou stranu: Teď pracuji s lidmi ještě víc, protože mám oveček vlastně víc. Mými ovečkami jsou teď celé denominace.

Jako ředitel ETS nejsi už jen členem KS, ale stal ses zároveň členem CB. V čem se tyto církve nejvíc odlišují?

Za věci, které jsou v CB věcí zdravého uvažování a logického úsudku, se v KS modlíme a přijmeme je jako zjevení od Pána. Výsledek bývá totožný (úsměv).

A jak se ti s vedoucími CB spolupracuje?

Být ředitelem ETS pro mě osobně i moji rodinu znamená nést určitou oběť. K mému překvapení mi to ale dalo obrovskou svobodu dělat věci z přesvědčení. Našel jsem odvahu podívat se pod povrch a otevřeně říct, co tam vidím. Ve své „inaugurační řeči“ na pastorálce CB jsem byl i kritický k tomu, jak se církev zřizovatele ke svému semináři chová. Jeden kazatel mi pak řekl, že se o tom, co jsem říkal, bavili celou cestu domů. A to byli docela zdaleka... Asi je zdravé, že přišel někdo zvnějšku, protože může otevřít otázky, které už zevnitř ani nemusí být vidět, nebo chybí odvaha je otevřít. Myslím, že mě mezi sebe přijali velmi hezky a berou mě, i postoj k semináři se zlepšil. Dává mi to obrovskou energii do další práce.

Jen lituji, že teď nemůže přijít otázka „Jak se vedoucím CB spolupracuje s tebou?“. Chci totiž zůstat ředitelem ETS jen po tu dobu, dokud si oni budou myslet, že to, co nabízím, je pro ETS dobré. Jinak rád uvolním prostor někomu, kdo to dál bude dělat lépe než já.

Rozhovor vyšel v časopise Život víry 2020/3.