Křesťan ve škole? Hlavně nebýt divnej nebo trapnej...

Křesťanskou část svého života jsem tedy spolužákům několik následujících let zatajoval. A když jsem se odvážil a letmo se o ní zmínil, málokdo tomu věnoval větší pozornost. Možná proto, že ani já jsem Bohu v té době nevěnoval moc pozornosti. Nevěděl jsem, nakolik ho chci do svého života pustit.

Změna přišla na jedné mládežnické akci (to jsem byl v tercii). Ten večer kazatel řekl všem v sále, ať si sednou do skupinek, řeknou si témata k modlitbám a navzájem se za sebe modlí. Byl jsem ve skupince se dvěma kluky, které jsem vůbec neznal, a tak jsem chytře řekl to nejobecnější, co mě v ten moment napadlo. Přece se s nimi nebudu sdílet! Oni se ale modlili právě za věci, které jsem tehdy skutečně měl na srdci. I za to, abych mohl sdílet svou víru s kamarády. Pamatuji si, že v ten moment jsem cítil, že Bohu záleží na tom, na čem záleží mně. Ten pocit mě přiměl k tomu, abych Duchu svatému nedával jen část života a abych se později nechal pokřtít.

O pár měsíců později se škola přesunula domů, před monitory počítačů, a já jsem si silně uvědomoval, že bych rád se svými spolužáky mluvil o Ježíši. Ale jak? Obzvlášť v karanténě... Tak jsem se modlil, aby mi Bůh dal nějaké nenucené příležitosti. Hned v prvním týdnu po návratu do školní budovy jsem vedl dvě upřímné konverzace a následně někteří moji spolužáci navštívili naši mládež. Nemusel jsem nic iniciovat, ptali se sami. Vnímal jsem to jako Boží milost.

Brzy věděli všichni, že jsem věřící, a můj strach postupně mizel. Nebyl jsem „divnej nebo trapnej“, byl jsem pořád ten stejný Tomáš, jen o něco upřímnější. I sám k sobě, protože jsem nikde nemusel hrát nějaké role. Všude jsem byl sám sebou – člověkem, v jehož životě hraje zásadní roli víra v Boha.

Od té doby pro mě sdílení víry představovalo čím dál tím menší problém. Nesdílel jsem totiž s lidmi okolo sebe nějakou nauku, ale svůj život. Toho si mladá generace cení. Vnímám, že jsme obecně otevřenější k neobvyklostem. Vážíme si přátelství, zájmu a upřímnosti. Zajímat se o křesťanství možná běžného teenagera neláká, ale zajímat se o kamaráda je mu bližší. Sdílením svého svědectví jsem tak málokdy něco ztratil.

Nedávno jsem svoji snahu propojit církev a školu definitivně zpečetil. Pořádal jsem svoji narozeninovou oslavu a rozhodoval jsem se, jestli na ni pozvu jen mládežníky ze sboru, anebo i spolužáky. Po povzbuzení od kamaráda a několika modlitbách jsem se rozhodl, že se vydám složitější cestou. Měl jsem obavy, jestli si ta nehomogenní směska mladých sedne. Budou si vůbec mít co říct? Nebudou se bavit jenom s těmi, které už znají?

Když při pozvání obě skupiny zjistily, že se potkají, prý se na to trochu myšlenkově připravily. Výsledkem bylo příjemné odpoledne. Nevěřící se přirozeně zajímali o víru lidí okolo sebe a mnoho z nich si domů odnášelo nové otázky a myšlenky. Někteří se chtěli setkat znovu, klidně ve sboru. Když mi jeden spolužák řekl „Vy křesťani jste celkem v pohodě“, věděl jsem, že to mělo smysl. Nevěřící spolužáci a věřící mládežníci k sobě nakonec měli blíž, než jsem si myslel. A nikdo nebyl divnej nebo trapnej.

Tomáš Coufal ml., KS Praha