Jana Frantíková: Na houpačce, v louži, nad hromádkou střepů...
Měla jsem vážně náročný den. Sešlo se jedno s druhým a nakonec jsem se zhroutila do křesla a rozplakala se. „Co je ti?“ chtěla mě potěšit moje devítiletá pěstounská holčička. „Nikdo mě nemá rád,“ pofňukávala jsem. Podívala se na mě přísně a řekla: „Mami, teď lžeš. My tě máme rádi, táta tě má rád, tvoji rodiče tě mají rádi a Pán Bůh taky.“
Audio pouze pro předplatitele
Snažila jsem se ho povzbuzovat, ale v duchu jsem si říkala: „Bez tebe by byl život lehčí.“
Vzalo mě to za srdce. Jsem tolik milovaná, a nevážím si toho. Musela mi to připomenout až holčička, kterou její rodiče rádi neměli a zbavili se jí. Ale přesto kvůli tomu nepláče a užívá si toho, že teď už ji někdo rád má a že někam patří.
Láska je tak vzácná věc. Není to samozřejmost. Je to dárek.
Když umřel můj tatínek, maminka mi dala dopisy, které psal jí i mně do porodnice. „Moc se na vás, moje holčičky, těším a koupil jsem ti tvaroh, co ho máš ráda.“ Láska je tak praktická. Nejsou to jen emoce, není to jen zamilovanost, je to i ochota pro druhého něco udělat, myslet na to, co má rád, čím by se dal potěšit. Jako můj táta potěšil mamku tvarohem.
V šestinedělí u nás bydlela moje pěstounská dcera. Celé těhotenství měla strach, jestli bude dobrá máma. Když v noci podesáté vstávala k brečícímu miminku s něžným tónem pronesenými slovy „Kdopak nám to t ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
