Jan Kuklínek: Vyhoření a rakovina mě přinutily zastavit

Vyrůstal jste v křesťanské rodině. Jak došlo k tomu, že se víra vašich rodičů stala vaší osobní vírou?

Pamatuji si silný moment uvědomění si vlastního hříchu: Lezl jsem na klavír, shodil jsem při tom hodiny a ty se rozbily. Zatímco jsem se schovával a dědeček mě hledal po celé vesnici, uvědomil jsem si, že dělám špatné věci.

Když mi bylo asi sedm nebo osm, byl jsem venku s ostatními dětmi déle, než jsem směl, a když jsem se vrátil domů, rodiče tam nebyli. Nebyli v kuchyni ani v další rozsvícené místnosti, nakoukl jsem i do sklepa, ale nikoho jsem nenašel. Znervózněl jsem, protože z nedělní školy jsem věděl, že jednou Ježíš přijde a vezme si k sobě ty, kteří mu patří. V hlavě se mi začaly rojit myšlenky, že nastalo vytržení: Tatínek, maminka, sestra jsou křesťané, ti už jsou s Ježíšem, a já jsem tady zůstal sám. Nakonec se všichni vynořili ze sklepa, ale to uvědomění, že nejsem připraven na setkání s Kristem, mě vnitřně usvědčilo.

Potom jsem byl na jednom křesťanském pobytu pro děti, kde mi otevřela oči kniha Johna Bunyana „Poutníkova cesta“. Pomohla mi porozumět, jaký krok musím udělat – otevřít srdce Ježíši a říct mu: „Jsi Pánem mého života a spasení a záchrana je jedině v tobě.“ Ještě během pobytu jsem to udělal, modlil jsem se v té nejmenší možné místnosti (úsměv). Takže ten největší obrat se odehrál v mých osmi letech, ale teenagerovská víra měla samozřejmě své krize. Pohyboval jsem se jak na houpačce mezi dvěma světy – na jedné straně křesťané, na druhé spolužáci. Přitom jsem se učil rozumět tomu, že mě Kristus miluje takového, jaký jsem, bez podmínek.

Jak se rozhodnutí pro Ježíše a víra ve vašem životě konkrétně projevily?

Po maturitě na průmyslovce jsem řešil, co po mně Bůh chce. Co prakticky znamená, že ho chci následovat? Měl jsem úspěšně složené přijímačky na VUT, ale dostal jsem nabídku jít studovat na biblickou školu, pozdější VOŠ Dorkas v Olomouci. Prožil jsem, že to je místo, kam mě Ježíš volá, a tak jsem navzdory očekávání rodičů i přátel nakonec na školu nastoupil. Toto rozhodnutí pro mě bylo velmi důležité a v mém duchovním životě mě posunulo o kus dál.

Měl jste během dospívání kolem sebe lidi, kteří vám v duchovním růstu pomohli a ovlivnili vás?

Důležitou úlohu pro mě sehrál dorost v Křesťanském sboru v Brně. Dorost se jmenoval Poutníci – vidíte, jak mě ten poutnický motiv dál provázel – a mým vzorem a člověkem, kterého mám spojeného s poutnickým doprovázením, byl jeden z vedoucích, Jirka Krejčí, který se podle možností za totality a později naplno věnoval službě dorosťákům.

Druhým místem, které mě výrazně formovalo, byla biblická škola v Olomouci a její zakladatel Pavel Titěra. První den nám dal knihu „Plnost Ducha svatého v životě křesťana“ a celou dobu nám jakoby zvedal duchovní laťku. Už během prvních deseti dnů na škole jsem prožil duchovní věci, které přesahovaly rámec zbožnosti prostředí, ve kterém jsem vyrůstal.

Jaké to byly?

Zažil jsem nadpřirozenou Boží přítomnost – někdo tomu říká naplnění Duchem svatým, někdo křest Duchem svatým. Nechci dělat teologický rozbor, jak to správně nazývat. Ale výsledkem bylo nadpřirozené zmocnění a jasná vize, co se má dít v mém životě dál. Podobné setkání s Bohem jsem zažil na pár dalších životních křižovatkách. V něčem je to vždy stejné – člověk zažívá hluboký pokoj a klid – a v něčem je to vždy nové, protože se Bůh dává člověku poznat víc a to ho vede do nové etapy či dimenze.

Jak se vyvíjel váš profesní příběh? V něm se prolínají dva různé světy – informatika a kariéra v počítačové firmě a školství a mládež...

Od mládí mě provázejí dvě věci: Miluju technologie a přijal jsem povolání být učitel.

Během biblické školy jsem se oženil a po skončení studia jsme s manželkou odešli do jejího rodiště, do Ostravy, kde jsem jako fundraiser pomáhal zakládat stacionář Diakonie ČCE pro postižené děti spojený se školou, kde jsem taky učil. Povolání učitele jsem ale většinou realizoval v církvi. Po čase došlo k určitému zlomu a za poměrně dramatických okolností jsem odešel a přesunul se do sféry informačních technologií, kde jsem nakonec působil asi deset let, naposledy ve firmě Hewlett Packard.

Vystoupit z lodi, i když mi manželka nedávala zelenou

Proč jste se rozhodl z firmy odejít a věnovat se práci v úplně jiné oblasti?

Kolem roku 2000 jsem se účastnil organizace veřejného promítání filmu Ježíš. Tehdy na mě silně zapůsobilo, když jsem se probíral stohem lístečků od lidí, kteří reagovali na výzvu a projevili zájem o další kontakt. Četli jsme tam: 12 let, 13 let, 15 let, 11 let, 17 let... a říkali jsme si: Co budeme dělat? Zaťukáme u nich doma na dveře a řekneme rodičům: „Tak váš syn uvěřil Ježíši a my bychom se o něj teď postarali...“? Proto jsme založili občanské sdružení Pavučina, které se věnovalo mladým lidem ve volnočasových aktivitách, a já jsem se vedle své práce ve firmě začal zase víc věnovat službě.

V té době se mně a několika dalším lidem věnoval Samuel Húšť a předával nám to, co se sám naučil během stáže v Křesťanské akademii mladých (KAM). Hodně jsem přemýšlel nad tím, že jako křesťané nemáme jen chodit v neděli do sboru, ale být Ježíšovými učedníky a přinášet Krista lidem ve světě. To ve mně vytvářelo natolik silné pnutí, že jsem hledal cestu, jak zkombinovat práci ve firmě a službu.

Jenže se mi do života vedle práce ve firmě deset dvanáct hodin denně, rodiny a služby nechtělo všechno vejít. Vzpomínám si na klíčový moment, kdy jsem letěl na služební cestu do Lyonu a v letadle jsem poslouchal vyučování Davea Pattyho o tom, jak být plný Ducha svatého. V hotelovém pokoji jsem se pak Ježíše ptal: „Co ti v mém životě brání, abys měl víc prostoru?“ Na tuhle nebezpečnou modlitbu přišla odpověď: „Snažíš se postarat o svou rodinu, pracuješ a pak zbylý čas dáváš mně. Otoč to, služ mi a já se postarám o to, aby tvá rodina byla zabezpečená.“ Pracovat v korporátní firmě s několikanásobkem minimální mzdy, služebním autem a dalšími výhodami, a pak odejít do neziskového sektoru a dostat se hluboko pod průměrnou mzdu... neuměl jsem si to představit.

Co na to říkala vaše manželka?

Vždycky když jsem dělal důležitá životní rozhodnutí, Bůh ke mně mluvil silným vnitřním hlasem a rozhodnutí mi potvrzoval. Věděl jsem, že je čas říct to manželce a že to pro ni bude těžké. Vybral jsem nádherné romantické místo, kde jsme spolu pár dní strávili, a poslední večer při procházce na pláži, když slunce zapadalo nad oceánem, jsem manželce nesměle řekl, že na takovémto výletě jsme asi naposledy, že chci jít naplno do služby. Její reakce byla: „To v žádném případě!“ Neuměla si představit, že bychom žili ve finanční nejistotě.

Byla to pro mě pořádná sprcha, ale říkal jsem si, že jestli je to Boží cesta, tak to manželka časem přijme. Trvalo to ale několik let.

Za nějaký čas jsem prožil, že je potřeba udělat rozhodný krok a „vystoupit z lodi“, i když mi manželka nedávala zelenou. Takže jsem zariskoval a po snaze kombinovat práci ve firmě se službou v dorostu a mládeži jsem oznámil svůj odchod. Ale ani odchod z firmy nemohl proběhnout ze dne na den. Nakonec jsem v roce 2005 nastoupil do KAM a následovalo několik těžkých let, než se k tomu rozhodnutí manželka srdcem přiklonila.

Nechceme do škol přinášet křesťanství pokoutně

V KAM jste garantem projektu Škola pro život. O co ŠPŽ usiluje? V čem spočívá vaše práce?

Myslíme si, že škola je místo, kde se mají mladí lidé připravit na život a nejlépe na život s velkým Ž – život s Kristem. To je možná snadnější v křesťanských školách, ale s touto vizí chceme jít i do škol sekulárních. Připravujeme materiály k programům ve školách – například k programům primární prevence či duchovního dědictví o osobnostech z české historie – a školíme lektory, kteří potom jdou do škol. Chceme, aby mladí lidé nakonec našli svůj domov v církvi, a oslovit je můžeme buď ve školách, nebo prostřednictvím volnočasových aktivit.

Moje role je učit učitele. Před deseti lety jsem stál u zrodu Sítě křesťanských učitelů, která nabízí křesťanským učitelům podporu a místo, kde se můžou sdílet s profesními i duchovními potřebami a vzájemně se povzbudit a inspirovat v tom, jak žít víru ve svém prostředí. Dnes tato síť sdružuje přes 500 učitelů.

Co dnešní učitele nejvíc trápí? Co potřebují? A liší se nějak potřeby křesťanských a učitelů a jejich nevěřících kolegů?

V obou skupinách najdeme velkou část učitelů, kteří svou práci berou jako povolání a mají vnitřní motivaci, že chtějí dětem něco předat. A v tom je, myslím, ten největší zápas: Jak mladou generaci ovlivnit? Na předávání znalostí – jak dětem něco do hlavy „natlačit“ a donutit je, aby to uměly – na to je škola zařízená dobře. Ale jak je připravit na život, nebo třeba i trochu povychovat, to je největší výzva a také nejtěžší úloha učitele. Dobře to vystihují slova Komenského: „Jak to udělat, aby člověk věděl, co je dobré, chtěl, co je dobré, činil, co je dobré, a to i tehdy, když se nikdo nedívá?“ Pokud toto vnímáme jako cíl vzdělávání – a teď pominu jiný obvyklý cíl – schopnost prosadit se na trhu práce –, pak se snažíme hledat způsoby, jak ho uskutečnit. Aby mladí lidé uměli rozlišit, co je dobré, a co ne, v tom jim pomáhají programy primární prevence. Aby chtěli, co je dobré, pro sebe i pro ostatní, k tomu slouží etická výchova. Pak ale jde o to, jestli o to dobré budu usilovat vždycky. Tady přichází na řadu to, v čem mám smysl života, za co jsem ochoten „potit krev“, na jakých hodnotách stojím nebo jestli znám Boha a vím, že on se dívá vždycky.

Je v českých školách prostor otevřeně mluvit o křesťanství, o víře?

Nám se to podařilo vytvořením vzdělávacího programu o Bibli v roce 2013, kdy se slavilo 400. výročí Bible kralické. Bible patří k obecnému vzdělání a je součástí rámcového vzdělávacího programu. Tento program získal od ministerstva školství ocenění nejlepší program roku a otevřel nám dveře k tvorbě dalších programů. Nechceme do škol nějak pokoutně propašovávat křesťanství, ale tvoříme programy, které mají záštitu ministerstva. Lektoři, kteří ve školách o Bibli přednášejí, přirozeným způsobem řeknou celé biblické poselství. A týká se to i dalších programů s etickou tematikou nebo ze série duchovního dědictví o osobnostech české historie, které náš národ uznává – jako jsou Hus a Komenský.

S jakou odezvou se lektoři vracejí? Jaký má tato práce vliv na žáky a studenty?

Tak jako je cesta člověka k duchovní zralosti dlouhá předtím, než pozná Krista osobně, kdy se k němu nejprve postupně přibližuje, tak vidíme i tady – a to u všech studentů – možnost zlepšovat kvalitu jejich života. Když s nimi mluvíme o nebezpečí škodlivých návyků, šikany apod., tak jim nabízíme důvod, proč špatné věci nedělat a jak žít smysluplný život. Máme řadu příběhů od lektorů, že za nimi o přestávkách přicházejí studenti a vedou s nimi osobní rozhovory.

Největší ovoce vidíme tam, kde jsou lektoři zároveň vedoucími dorostů a mládeží, a mají tedy prostředí, kam mohou studenty pozvat a dál se jim věnovat. Některými takovými místy prošly desítky mladých lidí, někteří z nich uvěřili a zapojili se do života místního sboru. Ne všude to takhle funguje, ale bereme to tak, že rozsíváme a připravujeme studenty s vírou, že jim Pán Bůh pošle do cesty další lidi, kteří je posunou dál.

V čem vidíte hlavní problémy dnešní mladé generace, co nejvíc řeší?

Po covidu a začátku války na Ukrajině zesílily hlavně problémy duševního zdraví a také krize identity spojená s genderem. Proto se více věnujeme tématům budování odolnosti, třídnímu klimatu a podnětům pro změny v osobním životě i v okolí mladých lidí. Dobrou pomocí, jak krizi dospívání přežít, je mít smysl života, který mladého člověka přesahuje. Proto mladé lidi například skrze naše programy motivujeme k tomu, aby společně něco udělali pro svoje okolí.

Hřeším tím, že dělám víc, než mám

Je zřejmé, že jste činorodý člověk zvyklý pracovat s vysokým nasazením, hodně se zabýváte potřebami druhých lidí. Nevybírá si to ve vašem životě svou daň?

Je pravda, že jsem člověk, který hřeší tím, že dělá víc, než má. U pomáhajících profesí mají lidé nakročeno k vyhoření. Mně se to spojilo ještě s tím, že jsem se snažil podat důkaz o tom, že to, co dělám, je smysluplné. Třeba i vůči sponzorům, když jsem sháněl finance na různé projekty. Spojilo se to v takovou neřízenou činorodost, kterou jsem vyčerpal všechny své emocionální i fyzické kapacity, a skutečně jsem se dospěl k vyhoření. Přidala se k tomu i spánková porucha a nervově jsem se zhroutil. Trvalo mi tři měsíce, než jsem se postavil na nohy, pět měsíců, než jsem začal zase pracovat na plný úvazek, ale trvalo mi asi dva roky, než jsem toho zvládl dělat tolik jako předtím.

Jenomže jsem to znovu přepísknul, tentokrát to ale mělo trochu jinou podobu. Vedle práce pro KAM jsem si přibral i práci pro F-nadaci (nadace, která podporuje křesťanské projekty zaměřené na vzdělávání, práci s mládeží a evangelizaci – pozn. red.) týkající se rozvoje dárcovských fondů. Zajišťovat podporu učitelům a lektorům mě hodně těšilo a dařilo se to, ale zároveň jsem se dostal do čela nadace, a to přesahovalo moje obdarování. Objem práce a zodpovědnost narůstaly, ale vše se dělalo v malém týmu. Opět jsem se dostal do velkého tlaku.

Když mi v té době lékaři zjistili rakovinu, paradoxně jsem to považoval za Boží dárek. I když to bylo jako rána do obličeje, signál, že něco dělám špatně – špatně se starám o své tělo. Podstoupil jsem odoperování zhoubného nádoru, ale trvalo mi skoro rok, než jsem situaci zpracoval.

Jak jste vyhoření a později onemocnění rakovinou prožíval ve vztahu s Bohem? Změnilo vás to nějak?

Dal jsem si tříměsíční „sabbatical“ (období odpočinku) a udělal jsem si výlet do Velké Británie. Navštívil jsem staré přátele a vytvořil si i nové z prostředí Evropské asociace křesťanských učitelů. Ale jinak jsem pracovně úplně vysadil a chodil jsem po horách. Každý týden jsem vylezl na jiný vrchol a díval se shora do kraje, ale i shora na svůj život. Psal jsem si při tom deník, držel jsem čtyřicetidenní půst, tentokrát trochu zdravějším způsobem. Stránky deníku se zaplnily tím, jak ke mně Bůh mluvil. To, co jsem v minulosti možná zanedbával, byl vztah s Bohem. Tak moc jsem pro něj pracoval, že jsem s ním vlastně nebyl. A to jsem tady doháněl.

Taky jsem dospěl k rozhodnutí, že musím opustit F-nadaci a soustředit se na povolání, které mám. Teď se učím běžet za cílem, který mi Ježíš dal, a ostatní věci nechávat stranou. Nevím, jestli tady budu sedmdesát let nebo déle, ale chci nástroj svého těla používat pro Boží království. Celou zkušenost s nemocí beru tak, jako že mě má Pán Bůh strašně moc rád. Pomohlo mi to, že dnes žiju zdravějším zdravotním stylem. I když pořád moc pracuju, to ještě úplně zvládat neumím.

Daří se vám udržovat si čas oddělený pro vztah s Bohem? Jak to děláte?

Teď mám třeba spolu s mládeží roční plán čtení Bible, a abych byl schopen Bibli za rok opravdu celou přečíst, musím tomu věnovat půl hodiny denně. Někdy si pomáhám tím, že jdu běhat a pustím si ji do sluchátek. Nechávám na sebe Boží slovo každý den působit. Taky mi pomáhá být v přírodě, jezdit do hor, nebo se alespoň fyzicky vyčerpat na zahrádce (úsměv). V přírodě se mi líp naslouchá Bohu, můžu tam k němu volat, povídat si s ním i brečet.

Jaké místo měla a má ve vaší službě rodina – manželka a dnes už dospělé dcery?

Musím se přiznat, že jsem rodinu a dcery v mladším věku trochu zanedbával. Po odchodu z firmy jsem si ale řekl: „Ne, musím do nich investovat víc.“ Období dospívání jsem s dcerami prožil nádherně a dnes s nimi mám krásné, velmi intenzivní vztahy. Ve službě se mnou dcery „vymetly“ kdeco. Jedna z nich se mnou sdílí i školní vizi, byla učitelkou angličtiny a hudební výchovy, i když teď je na roční stáži po studiu na biblické škole. S dcerami jsem brával partu děcek na snowboardové campy a v létě na treky do hor. Tato služba přispěla k tomu, že uvěřil i nynější manžel mé druhé dcery.

Když jsem založil dům pro postižené děti, moje žena tam šla na několik let pracovat. Dodnes pracuje v kanceláři F-nadace. Takže si myslím, že jako rodina máme hezké propojení a věci, kterými žiju já, sdílí i oni.

Co byste na základě své zkušenosti poradil čtenářům – rodičům teenagerů? Jak můžou budovat vztahy se svými dospívajícími dětmi?

(Dlouze přemýšlí.) Když jsem se pustil do služby církvi, ve které mají mít moje děti svůj domov, dalo mi to platformu prožít s nimi věci, které bych jinak neprožil. Nejenom jim umožnit, aby byli součástí dorostu, mládeže, ale aktivně tyto vhodné podmínky vytvářet. Víra dospívajících se vždycky bude formovat prostřednictvím vrstevníků. Pokud jako rodič můžu pomoct tomu, abych pro ně zajistil partu křesťanů, se kterou se budou cítit dobře, pak bych měl být ochoten je třeba každý týden někam vozit, nebo i změnit sbor a přestěhovat se.