Jákob u Jaboku: příběh o umírání starého já, které může prožít každý z nás

Otce Izáka to bavilo víc s Jákobovým starším bratrem. Ezau, to byl jinačí chlapák než maminčin mazánek Jákob. Uměl lovit zvěř, měl kuráž, možná byl trochu vznětlivější, ale veskrze přímý muž. Izák měl budoucnost svých synů naplánovanou jasně, ale protože mu selhal zrak, neprokoukl, že je na něj nachystáno překvapení.

Prohnaný Jákob (jeho jméno lze přeložit také jako „Ten, který druhým podráží nohy“) nejprve ošálil bratra a později i vlastního otce, aby získal prvorozenství, což ve skutečnosti znamenalo hlavně to dědictví, že. Ezau pochopitelně zuřil, takže bylo bezpečnější na čas zmizet.

Vydat se a patřit Pánu znamená mnohem víc než brát si Boha jako svůj poradní orgán, jako přítele...

Jákob si to namířil na východ ke strejdovi Lábanovi. „Neboj se, on ti pomůže,“ chlácholila ho maminka. „K čemu je mi dědictví, když v něm nemohu zůstat?“ říkal si možná Jákob, ale co naplat – když bratr brousí kudlu, je lepší vypadnout!

V Cháranu u Lábana Jákob poznal, kde se jeho maminka naučila strategickému myšlení. Strejda mu skutečně pomohl, ale dal si záležet na tom, aby se i jemu ta pomoc příbuznému vyplatila. Jákob se totiž na cestě za nevěstou setkal s Bohem svých otců. Učinili spolu smlouvu. Od té doby se stal synem požehnání. Dvacet let bral Lában užitek z toho, že měl Jákoba u sebe, dvacet let na něm uplatňoval své finty, než se synovec vzepřel a odhodlal se k návratu.

Tady se v příběhu dostáváme k zajímavé události. Jákoba strach z bratra neopustil. Vymýšlel strategii, jak přežít, co obětovat. Jeho obavy vzrostly a nabyly reálných obrysů, když se dozvěděl, že k němu Ezau přichází v čele čtyř stovek mužů. Asi každý křesťan, který hledá Boží vůli, se setkal se strachem jít a naplnit Boží zaslíbení. „Nejsou to jen mé sny? Vydržím až do vítězství? Je to ta správná chvíle?“ Vyjít krokem víry udělat to, na co bych si normálně netroufl, se neobejde bez sebezapření.

Vykloubená kyčel? Proč?

„Jákob zůstal sám a zápasil s ním nějaký muž až do východu jitřenky. Když viděl, že ho nepřemůže, udeřil ho do kyčelního kloubu, a Jákobovi se vykloubil kyčelní kloub, když s ním zápasil. Pak muž řekl: Pusť mě, neboť vyšla jitřenka. Jákob odpověděl: Nepustím tě, pokud mi nepožehnáš. I řekl mu: Jaké je tvé jméno? Odpověděl: Jákob. Nato řekl: Tvé jméno již nebude Jákob, ale Izrael. Protože jsi zápasil s Bohem i s lidmi a obstál jsi.“
(1M 32,25–29)

V noci se u potoka Jabok setkal s někým, kdo s ním zápasil. Z Písma vyplývá, že to byl zástupce Boha na zemi. Někdo vykládá, že to byl anděl, jiní vykladači tvrdí, že to byl dokonce sám Ježíš. Různí umělci napříč staletími onu bytost na svých obrazech ztvárňovali jako anděla. Většinou je vykreslen, jak je do Jákoba zaklesnut v pozici řeckořímského zápasníka, což mi vždy připadalo jako nereálné.

Je snad možné, aby Bůh poslal anděla, který by si nedokázal poradit s člověkem? Vždyť v jiných případech muži prožívali při setkání s Božími posly, jak z nich život strachem prchal. Proč by se Jákob, ze kterého prchal život už při vzpomínce na bratra, měl chovat jinak? Čteme, že jediný úspěšný zásah v tomto klání patřil andělu, když poranil Jákobovi kyčel. A za třetí, proč by chtěl Jákob požehnání od toho, nad kým by zvítězil? Vyplývá mi z toho, že zde muselo jít o docela jiný zápas než ten, jak si ho z obrazů a nejspíš i ze svých představ vybavujeme.

Zkuste si představit Božího posla, jak přichází k Jákobovi, aby mu připomněl jeho zaslíbení. Posiloval ho v rozhodnutí vydat se plně Bohu, spolehnout se na jeho ochranu v těžké situaci. Důvěřovat Bohu, že se chce právě na něm oslavit. Přestat intrikovat a zabezpečovat se vlastními schopnostmi. Kolik věřících, stejně jako Jákob, probdělo noc, když hledali, jak dál. Jákob se celou noc nedokázal zbavit sám sebe. Svého strachu, své potřeby zajistit si bezpečí a mít vše pod kontrolou. Nedokázal umřít, aby v něm mohl žít Ježíš, řečeno slovy apoštola Pavla. Když už se schylovalo k ránu, rozhodl se anděl učinit Jákobovým choutkám na útěk přítrž. Vykloubil mu kyčel. „Tak co, jak se ti teď bude utíkat před bratrem? Mám pokračovat? Ještě tu máme druhou nohu...“

Jákobovi se zhroutila poslední naděje. Ochromen na těle i na duchu již neměl sílu k odporu. „Požehnej mi, prosím!“ zvolal s nadějí. Pochopil totiž, že ten, se kterým se stále dohaduje, patří k vojsku živého Boha. Hospodina, kterému se vložil do rukou už při odchodu do Cháranu. Touha po požehnání je voláním po novém povzbuzení, po nové naději. Volání po změně identity.

Izrael: „Ten, za kterého vítězí Hospodin“

Jákobova totální a úplná rezignace byla důvodem, aby mu Bůh změnil jméno. Změna jména je středem celého vyprávění. Hospodin už nadále nebude Jákoba oslovovat „Podvodníku“, ale volá na něj: „Ten, za kterého vítězí Hospodin“, nebo lépe snad „Vítězící Boží mocí“. Je nám jasné, že zde nejde jen o pojmenování, ale o celkové vnímání charakteru onoho muže. Tahle zásadní výhro-prohra už Jákobovi zůstala. Tato zkušenost ho proměnila na Boží nástroj pokoje. Vtiskla mu do srdce charakter Ježíše Krista, který se nehájí, neválčí, neintrikuje, a přesto vítězí.

Boží posel nakonec shrnuje ve svém požehnání průběh noci: Bojoval jsi sám za sebe s lidmi i s Bohem. Vzdal ses Bohu a to se stalo tvým vítězstvím nad lidmi. Rozhodl ses jít tam, kam tě Pán poslal bez ohledu na to, jak si myslíš, že to dopadne. Vydat se a patřit Pánu znamená mnohem víc než brát si Boha jako svůj poradní orgán, jako přítele, kterého poslechnu, když se mi to bude líbit. Jabok byl Jákobovi Getsemanskou zahradou, Izákovým nožem na krku, Davidovým Goliášem...

Ne každý křesťan dojde až k Jaboku. Řada jich zůstává doma a spoléhá se na zrušení trestu smrti. Spousty jich otročí u Lábanů. K Boží lítosti je jen málo těch, kteří táboří u potoka a drtí je strach z lidí, protivenství, strach ze sebe samých. Chvála Bohu za to, že došli tak daleko! Pán si jich váží a u potoka už jim sešle toho, který s nimi povede vítězný boj. Není to boj těch dvou proti sobě, ale společný boj těch dvou proti strachu, nedůvěře, špatným zkušenostem, omezenosti... proti padlému lidství.

Ezau nakonec k Jákobovi vyběhne a obejme ho! Oba pláčou. Jákob vyznává, že vidět tvář bratra Ezaua je jako vidět tvář Boží (1M 33,10). Byl překvapen, jak Hospodin dokázal Ezauovo srdce proměnit. Nemohl ani věřit, že ho bratr tak laskavě vítá. Přiznal, že ten Bůh, který se ho na útěku ujal, je opravdu schopen ho dovést zpět a naplnit všechna zaslíbení, která mu dal. Ačkoli se Jákob nazývá otrokem svého bratra, nakonec je to on, kdo přebírá dědictví, a Ezau o něco později dobrovolně odchází s celou svou rodinou na východ hledat svůj nový domov.

Bůh nejenže splnil svá zaslíbení, ale především proměnil Jákobovi srdce. Získal v něm svého spojence na zemi a přítele na věčnost.

Jabok je příběhem o smrti starého člověka, zrna, ze kterého vyrostlo nové duchovní stvoření, které vydalo ovoce víry sytící tisíce pokolení lidstva.

Pavel Bosman je členem KS Cheb a dlouholetým spolupracovníkem Života víry (viz rozhovor „Smí křesťan vtipkovat? S Pavlem Bosmanem o kreslení, řízení lokomotivy i prorokování“).