Ivan Růžička: Uctívání, emoce a opravdovost
Působivá hudba, zpívající sál, slzy, husí kůže. Je to skutečné setkání s Bohem, nebo jen dobře vystavěná atmosféra? Kde končí opravdové uctívání a začíná manipulace prožitkem? Jaké je místo emocí při bohoslužbě a jak by nad tím měl přemýšlet vedoucí chval?
(Audioverze bude k dispozici v nejbližších dnech.)
Vést chvály a uctívání znamená především mít „srdce služebníka“. Jak připomíná žalm 50,23: „Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků, ten, kdo jde mou cestou.“
Vzpomínám na jednoho amerického kazatele, který v rámci evropské konference vyzýval k uctívání prostřednictvím finanční sbírky. „Pojďte chválit Pána, zvedněte peněženku nad hlavu, zamávejte a buďte štědří, Pán se vám odmění.“ Tak nějak zněla expresivní výzva a sportovní hala se nechala (s)vést. Štědrost je praktickým uctíváním, je-li však výsledkem manipulace, nemá s uctíváním Boha nic společného.
Vnější projevy a emoce nejsou ukazatelem dobré služby ani její duchovní hloubky.
Vedení chval a emoce
Vedoucí chval nemají roli zástupného kněze ani jejich úlohou není vytvářet „duchovní“ klima, které má lidem pomoci „prožít“ Boží přítomnost. Jsou spíše v roli „Ženichova přítele“ (J 3,29–30), tedy ...
Celý článek je dostupný pouze pro naše předplatitele.
Máte-li předplatné, PŘIHLASTE SE.
Nemáte aktivní předplatné? Objednejte si ho.
