Dobro jasně vyhraje! Nebo ne?
Na jednom z letních táborů pořádaných jedním malým sborem jsme pro děti připravili hru na náměty (tehdy ještě nepříliš známé) knihy C. S. Lewise Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň. Děti byly na straně Aslana – dobra – a vedoucí představovali různé další postavičky.
Role byly od počátku jasné a jejich pojetí napomáhaly i dobrodružné hry a masky, jež jsme nosili a společně s dětmi vyráběli po celou dobu trvání tábora. Zlo bylo zastoupeno jedním z vedoucích, Viktorem. Na Bílou čarodějnici se hodil svou vytáhlou kostnatou postavou s čupřinou vlasů na vrcholku.
Tábor byl zakončen finální velkou bitvou, šiškovou válkou, kde došlo k nemilosrdnému středu zástupců Dobra a Zla. Výsledek bitvy se zdál předem až nudně jasný. Bílá čarodějnice přeci nemá proti celému zbytku tábora aslanovců pražádnou šanci!
Hned začátek bitvy však odkryl překvapivou pravdu: Na straně Zla bojovaly všechny děti proti opuštěnému Aslanovi! Netknutá Bílá čarodějnice slavila triumf. Jak to Viktor dokázal? Během posledních táborových dní tajně obešel všechny děti a po jednom v tichosti a soukromí s nimi promluvil o spiknutí na poslední bitvu. Znali Viktora z celoročních schůzek oddílu, a tak nebyl problém přesvědčit děti o podpoře vedoucího, byť k palbě do vlastních řad a zradě Aslana. Na někoho zabrala vidina legrace, jiný možná podlehl očekávání a tlaku autority a další uvěřil přesvědčování, že jde jenom u hru a nic vážného se neděje. Odolal jenom jeden jediný chlapec, mezi ostatními spíše outsider, a všechny nás svou nekompromisností překvapil. Dnes je z něho téměř dospělý muž, který dobře ví, na které straně stojí.
Byla to jenom hra a děti jsou děti. Přesto si však tento příběh uchovávám v paměti jako připomínku zákeřnosti zla. Vždyť jak často k nám mluví jako kamarád nabízející dobrou radu („Proč si i soukromý jízdy nedáš do nákladů?“), způsob řešení problému („Ten léčitel používá jen bylinky, zkus ho.“) či skvělou legraci („Pojďme soutěžit, kdo má nejhloupějšího otce.“), nebo jako autorita, které se nedá vzdorovat („Milá paní, homeopatika je to jediné, co vašemu dítěti pomůže!“). Nevtíravě a nenuceně nám vetře a vnutí pocit, že nekompromisnost v tomto případě jaksi není na místě (tu přenechejme princům do bojů s nestvůrami chrlícími oheň).
Co na tom, že musíme spolknout podivně hořký knedlík v krku a zahnat pachuť zbabělosti racionálními omluvami. Vždyť my přece budeme stateční, až doopravdy půjde o něco vážného!
Článek původně vyšel v Životě víry 2006/7–8.
